BOT - Skřetí a trolí svět





Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 2 ] 
Autor Zpráva
 Předmět příspěvku: Trysk O´Chvost
PříspěvekNapsal: pon 09. bře 2009 19:31:53 
Offline
girmus (slídil)
Uživatelský avatar

Registrován: úte 09. zář 2008 19:55:20
Příspěvky: 121
Bydliště: Všepolykající černá díra uprostřed ČR
Protože moje představení nebylo už dlouho aktuální a protože mě už štvalo jak na sebe všichni pějí chválu, řekl jsem si: "Co si člověk neudělá sám, to nemá. Vzhledem k tomu, že jsem nikdy neudělal žádný skutek co by mi získal oblíbenost, tak si prostě nějaký vymyslím!"

A tak přichází epická série plná lásky, napětí, zrady a hrdinství (několik z těch věcí tam ve skutečnosti neni, hádejte který!). Zakládá se na několika ročnících Bitvy Pěti Armád, takže se v příběhu vyskytne i několik reálných osob (s nereálnými vlastnostmi). Budu se snažit každou z takto krutě zneužitých postav kontaktovat a obeznámit ji o tak ohavném aktu jako je svévolné použití jejich identity v literárním paskvilu plném gramatických chyb, překrucování pravdy, extrémní samochvály a totálního vlezdoprdeláctví. Každá z takto ukřivděných osob má nárok na vymazání z příběhu a nahrazení fiktivní postavou NEBO dodatkem typu "ve skutečnosti těch trpaslíků zabil o xxxx víc"

A nyní se již jako náhodní kolemjdoucí, co tu moc dlouho nezůstanou ponořte do První kapitoly mého příběhu, když jsem vyrůstal ve hmyzích bažinách a když jsem poprvé táhl do boje. V dalších kapitolách se příběh dostane k ohromujícímu výsledku prvního střetu, zrádnému zajetí Gundabalskými nájezdníky, smrtí vedlejší postavy, životě v nejhorších hloubkách Gundabalského podzemí, smrtí vedlejší postavy, nanejvýše odporným karierním postupem až k nižší velící pozici Gundabalského vojska, popis Gundabalské infrastruktury, setkání se Slunečním Veličenstvem, jmenování generálem a postupem do bojovnické kasty Gundabalu a naučném programu o tučňácích. A možná tam přidám i politický atentát!

A teď už jen- Let the paskvil begin!

_________________
Kupředu krok, zpátky jenom dva!


Naposledy upravil Tryskochvost dne úte 23. srp 2011 23:24:56, celkově upraveno 5

Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Trysk O´Chvost
PříspěvekNapsal: úte 23. srp 2011 23:16:08 
Offline
girmus (slídil)
Uživatelský avatar

Registrován: úte 09. zář 2008 19:55:20
Příspěvky: 121
Bydliště: Všepolykající černá díra uprostřed ČR
Můj příběh začíná asi před 50 lety ve hmyzích bažinách v okolí Buurzlugu. Vyklubal jsem se v jedné malé jurtě, která byla určena pro líheň vojáků. Nejspíš jsem kříženec skuruta a malé snagy, výsledek křížení které mělo za účel získat ideálního skřetího bojovníka. Něco se ovšem tak úplně nepovedlo, takže jsem z kokonu vylezl menší a slabší než ostatní. Ovšem stále ještě o dost silnější než menší rasy skřetů a když jsem byl mladší, tak i rychlost patřila k mým přednostem. Hlavní věc, která ale dělá můj příběh jiným byla nadprůměrná inteligence a lstivost kterou jsem byl paradoxně (neboť tyto vlastnosti měly být při šlechtění eliminovány) obdařen.
Jako válečníci jsme byli odmalička tvrdě trénováni. Tréninky se děly jen se dřevěnými zbraněmi, ale "nehody" se stávaly, takže na každém tréninku aspoň jeden z dvaceti chcípnul. Při cvičení jsem se prvních pár let držel na špici, bez obtíží jsem dokázal porazit kohokoli ze cvičenců a i pro učitele jsem byl někdy zkouška. Vždy mne naplnila hrdost, když jsem jako
poslední zůstal stát na nohou, ale mohl jsem čekat, že poražené skřety to naplní jinými pocity.
Po nějaké době jich na mne začalo útočit čím dál tím víc. Několik měsíců jsem se držel, ale drobná zranění se nakonec nakupila a začala mne zpomalovat.
Tahle éra skončila, když mne čtyři skřeti srazili k zemi a bušili do mne dokud mi nazlomili pravou ruku a pár žeber. Učitelé je odehnali těsně předtím, než mě ubili. Následovalo léčení. Protože jsem předtím podával v aréně velmi dobré výsledky tak mne hned nedorazili, ale dali mi devět dní na uzdravení. Byl jsem zoufalý-taková zranění se léčí dlouhé týdny a pokud
do devíti dní nebudu stát na nohou tak budu přidán do potravinových přídělů. Nakonec se ale ukázala moje záchrana.
Jmenoval se Maugir. Už na první pohled byl jiný než ostatní, beze strachu chodil po lesích a někdy nám dokonce zakazoval ničit stromy. Je to těžké přiznat, že vděčíte za život někomu takovému, ale bylo to tak. Každý den, když nebylo cvičení a nebo pochod lesem, dával mi obvazy se zvláštními páchnoucími houbami a rostlinami na mé zlomeniny a mluvil se mnou. Jeho
myšlenky byly zvláštní, nepodobné ostatním skřetům. Mluvil o tom, že skřeti by se neměli tolik zabíjet navzájem, že mysl je silnější než tělo ale že nejsilnějším se stanu když poslechnu svoje instinkty.
Když devátého dne vstoupili do stanu učitelé, už jsem stál na nohou a protahoval svaly.
Když přišel o tři dny později čas dalšího cvičení snažil jsem se bojovat jinak. Nehrnul jsem se bezhlavě do boje jako dřív. Dával si pozor na stále ještě křehké kosti a snažil se bojovat myslí. Myslel jsem na to, kteří dva skřeti se navzájem nenávidí víc než obvykle a potom jsem se vždy stavěl blízko jednoho z nich, uhýbaje ranám, aby se co nejvíce mlátili navzájem. Nakonec se mi takhle podařilo poštvat proti sobě většinu skřetů. Když byli všichni na zemi, aniž bych musel dát jedinou ránu, zjistil jsem, že dva ještě bojují. Držel jsem se dál, abych porazil už jen vítěze. Po chvíli jeden skřetdruhého porazil na zem a snažil se ho dorazit. Zpočátku jsem jen netečně čekal, když tu jsem si všiml, že skřet na zemi je Maugir. Ucítil jsem v sobě něco co jsem neznal, něco jako hlasy, kterí mi nerozumně radily abych Maugirovi pomohl. Nejdřív jsem odolával, ale nakonec jsem se neudržel. Skočil jsem na stojícího skuruta a srazil ho na zem. Chvíli jsme se přavalovali v prachu, snažíce se dostat navrch. Nakonec jsem vzdal snahy přetlačit mnohem mocnějšího skuruta a poddal jsem se instinktu. Během zlomku sekundy jsem se zuby dostal na jeho krk a zaútočil na tepny. Ostré zuby ihned zajely do masa a vytryskl proud černé krve. Po chvíli sebou přestal klepat a já vstal. Po zvednutí se můj pohled střetl s Maugirovým, který byl zase na nohou a se cvičnou sekerou v ruce. Chvíli jsme si hleděli do očí. Poté jsme na sebe kývli a obrátili se k učitelům. Bylo vidět, že jsou rozčileni. "Co to?..." začal jeden nebo dva a vytahovali biče. Jen starý jednooký mistr, veterán desetiletí válek je pokynem zastavil a uvolnil nám cestu.
Od té doby jsme při cvičeních spolupracovali. Když po necelém roce nastalo suché jaro, které mělo být podle šamanů velmi dlouhé, přišla zpráva o tom, že Nejvyšší jezdec, král Raia táhne do války proti trpasličím kopáčům, lidem od Jezera a elfím démonům z Velkého lesa. Všichni skřeti v našem táboře byli povoláni do vojska k pěchotě. Naši velitelé nás řetězem spoutali k sobě a vydali jsme se na pochod k Buurzlugu. Pochodovali jsme bez zastávky tři dny. Vody i jídla bylo málo a mnoho z nás chcíplo. Mrtvé skřety velitelé jen odsekli z řetězu a nakrmili jimi své vrrky. Když jsme dorazili k městu, ubytovali nás v táborech okolo. Poté přišlo rozdělování a zbrojení. V řadě jsme postupovali ke stolu s několika veterány.
Tam jsme dostali dřevěnou zbraň a museli jsme se bránit útokům velkého a tlustého skuruta, kterému někdo usekl obě uši.
Horší bojovníci dostali označení "maso" a Ti lepší byli "kost". Pak byli Ti úplně nejhorší, u kterých veteráni jen mávli rukou. Ti byli našimi chodícími zásobami.
Já i Maugir jsme byli kostmi. Moc nadšení z toho ovšem nebylo, protože brnění jsme nedostali ale bylo nám řečeno, že půjdeme proti těm silnějším nepřátelům. Naší kohortě velel starý pěšák jménem Girmun, a musím poznamenat že jsme byli ta nejhorší
sebranka kterou svět viděl. Po několikadenním pochodu jsme se dostali konečně pod horu a tam jsme se setkali s hlavním vojem. Armádu tvořilo deset kohort, osm z nich bylo pěších po tisíci skřetech a dvě byly jízdní (přičemž 1. jízdní kohortě tzv. Velkým jezdcům velel sám král). Několik dní jsme čekali na místě. Během nějaké doby se k našemu vojsku přidaly armády horských skřetů z hory Throqushar a nakonec se dostavila armáda z bývalého trpasličího města Gundabad.
Naši spojenci se od nás brzy odpojili aby zaútočili na nepřítele z boku. My jsme měli zabezpečit východní svah hory a získat tak pevnou pozici pro další boje.
A tak jsme se za soumraku vydali blíže k hoře a bylo nám jasné, že tuto noc mnoho z nás zemře. Bylo kolem půlnoci, když jsme se přiblížili natolik, že jsme viděli pozice našich nepřátel. Bylo jasné, že o nás ví (nejspíš měli za zvědy ty špičaté bestie)
a tak nám bylo přikázáno přestat se plížit a útočit. My jsme šli jako první kohorta (před námi tam bylo posláno ještě velké množství otroků, jen aby nepříteli došlo střelivo). Dostali jsme se asi na sto sáhů od nepřítele a pak začalo peklo. Z nebe
se na nás sypaly tisíce šípů, zatímco jsme přelézali mrtvoly otroků (poslat je sem nebyl nakonec tak dobrý nápad). Velitel Girmun byl zabit šípem co mu vlétl do oka, skrz hledí helmy. Sebral jsem jeho štít a kryl se za ním. S Maugirem po boku jsme se dostali až na dosah nepříteli, ale ostatní skřeti po smrti generála začali váhat. Mnozí z nich zůstali stát a jen se kryli a jiní se
obrátili a prchali. Naplnil mne vztek a zařval jsem z plna hrdla "ZABÍJEJTE!" a přeskočil jsem poslední kousek k nepříteli.
Byli to elfové, ale takhle zblízka nevypadali tak hrozivě, spíš jako by sami měli strach. Poté co jsem máchl šavlí jsem ale zjistil, že jsem se pletl. Byli tak vražední, jak se říká. Elf na kterého jsem útočil bleskově odrazil moji ránu a stejně rychle zaútočil.
Na poslední okamžik jsem úder vykryl štítem. Následovalo několik elfových ran tak rychlých, že jsem jen stál a snažil se přežít.
Už jsem myslel, že budu každý moment mrtvý, když tu zprava vyletěla sekera a zasvištěla těsně kolem elfa. Elf na zlomek vteřiny odhlédl ode mne a ten zlomek byl vše co jsem potřeboval. Udeřil jsem do jeho nekryté hlavy a pocítil jsem blaženost, když vystříkla krev,
jeho mozek se rozprskl kolem a elfova mrtvola padla k zemi. V tu chvíli jsem se cítil jako nezranitelný, skočil jsem do vzniklé mezery a zakousl se do hrdla elfa vedle. Elf stihl jen krátce vykřiknout, než jsem jej strhl k zemi. Skřeti byli povzbuzeni mými úspěchy a s novou zuřivostí doráželi na elfy. Co víc, elfové v zadních řadách přestali střílet, aby nezasáhli vlastní muže. Náš zápal ale brzy vyprchal.
Elfové se vzpamatovali a opět bojovali jako stínové šelmy. Pohybovali se tak rychle, že jen jejich svítící oči dávaly poznat kde jsou. Skřeti padali jako tráva pod kosou. Já vstal ze země a pustil se do boje s elfem vedle Maugira. Opět jsem se musel jen bránit a uhýbat pod čepelí která odrážela světlo bílého xichtu. Koutem oka jsem zahlédl, že Maugir byl raněn a klečí na zemi, sekera vypadlá z ruky a jen zbytky štítu ho chránily před smrtí. Ostatní skřeti začali opět ustupovat, nedbaje na moje volání.
Zatímco jsem křičel "STÁT!BOJUJTE!" tak mě elfí čepel poranila na noze. S výkřikem jsem padl na zem a viděl elfa jak se napřahuje k poslední ráně. V jeho obličeji byl vidět hnus, který cítil když na mne hleděl, a odhodlání. Vtom ale vzhlédl a jeho oči se rozšířily děsem.
Zpoza mne vyskočila ohromná černá postava třímající obrovský meč. Jedinou ranou meče přeťal elfa který mne ohrožoval a ještě dva další.Postava se nezastavila a máchala mečem dál, dokud nebylo místo okolo mne a Maugira volné. Rychlým pohledem jsem spočítal osm mrtvých elfů, které skurut zabil. Elfové skuruta obestoupili a udržovali vzdálenost. Vypadalo to,
že skurut se zastavil aby nám dal čas se zvednout na nohy. Maugir srychle postavil a zvedl sekeru. Ale když jsem se snažil dostat nahoru já, pocítil jsem prudkou bolest z elfovy rány a opět jsem spadl.
Zřejmě to byl pohled na to, jak se bezmocně plácám po zemi, co dodalo elfům odvahu. Všichni elfové co byli v dosahu skuruta se přikrčili ke skoku. Nakonec ale neskočili. Zastavil je ohromný dusot který otřásal zemí. Maugir se ohlédl a strhl skuruta k zemi.
Právě včas na to aby uhli obrovskému vrrkovi který mne přeskočil, prorazil mezi elfy a bežel dál, skrze jejich linie. A za ním se další a další chlupaté bestie vrhaly do elfích řad a projížděly jimi jako ryba vodou. Já i druzí dva přeživší se jen krčili na zemi a doufali, že to nějak přežijem. Po nedlouhé době, když už se zdálo, že vrrci přejeli, troufli jsme si zvednout hlavy
a rozhlédnout se. Většina elfů byla mrtvá, nebo umírala. Poslední zbytky přeživších jezdci rozháněli po okolí.
"Takže jsme vyhráli?"
zeptal jsem se a ani jsem nečekal odpověď. Podíval jsem se pod kopec. Celé naurrakurské vojsko tam stálo nastoupené, daleko mimo dostřel luků nyní mrtvých elfů.
Byl tam vidět rozruch a poznal jsem, že to velitelé formují zbytky naší kohorty. Po bitevním poli také zbylo mnoho dalších přeživších.
"Ten první vrrk" začal Maugir "všimli jste si jakou měl barvu?".
Pohlédli jsme na sebe se skurutem a v očích toho druhého jsme oba viděli myšlenku "ve tmě je každej vrrk černej a kdo tu vidí barvy je nějakej divnej!", ale na Maugira jsme jen zavrtěli hlavou.
"Byl rudý jako krev, a takovou barvu má v celých bažinách jen jeden vrrk",
"myslíš tím..." nedokončil jsem větu. "Přesně tak" přikývl Maugir, "před chvilkou nás zachránili Nejvyšší jezdec a vrrk Grohum".
S posvátnou úctou jsme hleděli za jezdci, pobíjejícími poslední přeživší elfy. Pak jsem s námahou vylezl na kámen a zakřičel jsem
z plných plic "NAURRAKUR!!!" a celé údolí mi odpovědělo "NAURRAKUR!!!NAURRAKUR"
Naplněn euforií jsem se pak otočil na skuruta:"Zachránil jsi nám tu život, jak se jmenuješ?" skurut na mě shlédl a po chvilce odpověděl "Jmenuju se Karr!".
"Aha..." zamyslel jsem se "budu Ti říkat Chuck!"

_________________
Kupředu krok, zpátky jenom dva!


Nahoru
 Profil  
 
Zobrazit příspěvky za předchozí:  Seřadit podle  
Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 2 ] 


Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 11 návštevníků


Nemůžete zakládat nová témata v tomto fóru
Nemůžete odpovídat v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete přikládat soubory v tomto fóru

Hledat:
Přejít na:  
cron
Powered by phpBB © 2000, 2002, 2005, 2007 phpBB Group
Český překlad – phpBB.cz